Rozhovor s Emilem Ullrichem: Jeden z Remsa Boys 

Emil Ullrich. V 50. a 60. letech člen národního týmu, několikanásobný mistr republiky ve skoku na lyžích a člen legendární party skokanů zvané Remsa Boys. Kvůli vážnému zranění nohy mu jen o fous utekla účast na mistrovství světa v Polsku v roce 1962 a možná i účast na zimní olympiádě v rakouském Innsbrucku v 64. roce. "Takový je život," komentuje to s lehkým úsměvem. S panem Ullrichem jsem se sešla v jeho domě v Heřmanově Městci, kam se s manželkou přestěhoval před 15 lety a kde se s ní také kvůli vážné nemoci musel rozloučit. Vcházím do obýváku a moji pozornost okamžitě upoutá zapnutá televize, kde běží, jak jinak... sportovní kanál a právě vrcholící závody v biatlonu. 

Vidím, že zimním sportům holdujete pořád...

To ano, mám čtyři sportovní programy, a ty jedou neustále. Akorát jsem včera nechytil lety na lyžích, zrušili je kvůli silnému větru. Což se u letů stává často. Když fouká vítr, skákat nejde.

Jste tedy stále v obraze. Kdo je teď z Čechů ve skocích na lyžích váš oblíbenec?

Abych řekl pravdu, ani nevím. Ze skokanů jsem zklamaný. Jsou to mladí kluci, tak snad se to zlepší a někdo je dovede k lepším výsledkům. Jejich trenérovi ale moc nevěřím. Těžko říct, jestli je to srdíčkem, nebo málo makají. Jinak rád koukám na biatlon, protože ten nabral takových rozměrů, že to nemá obdoby.

Pocházíte z Harrachova, k lyžování jste měl tedy blízko odmalička. Jak jste se dostal právě ke skákání?

U nás se říká, že se děti rodí s lyžemi na nohou. Táta se mnou jezdil na závody třeba do Špindlu nebo do Tanvaldu, tak jsem k tomu čuchnul a začal jsem jako malý kluk skákat. Podobně na tom byl i můj o pěl let mladší bratr, který se také stal mistrem republiky v mladším dorostu. Pamatuji si, jak jsem byl v 55. roce na mistrovství republiky v Tatrách v hotelu Morava... to znáte, tam byl natáčený Anděl na horách. Ale nenechali mě závodit, protože zjistili, že jsem moc mladý.

Ale později vás už skákat nechali a vy jste si doskočil pro vítězství.

Můj první velký úspěch jsem zažil v Novém Městě na Moravě, kde jsem v roce 1956, v patnácti letech, získal 1. místo a stal jsem se mistrem republiky ve skoku na lyžích. A pak to začalo. Byl jsem mistr republiky ve sdružených závodech (kombinace skoku na lyžích a běhu na lyžích - pozn. red.) ve Špindlu, mistr republiky v Liberci atd. Jako člen národního týmu jsem se dostal na mezinárodní závody do Rakouska, Německa, Polska. V roce 1958 jsem například skákal rakousko-německé turné čtyř můstků, kde jsem skončil 48. To byla hezká léta.

To muselo být tenkrát něco, dostat se v době, kdy byla republika uzavřená, za hranice. Byl jste dokonce i v západním Německu. Jak to probíhalo?

To mi bylo 16 nebo 17 let. Tenkrát se nejezdilo autem jako dneska, jezdili jsme všude vlakem. V Aši jsme stáli dvě hodiny mimo kolej, tak dlouho nás kontrolovali. Ale byli jsme blahem bez sebe, že se můžeme někam podívat. Na jednu stranu o nás bylo dobře postaráno, bydleli jsme v hotelu, měli zajištěné jídlo. Ale na druhou stranu jsem si sám nemohl koupit ani rohlík, protože jsem na to neměl.

Měli jste šanci vidět něco ze západního světa?

Neviděli jsme skoro nic. Přijeli jsme na místo, jeden den jsme měli trénink, druhý den jsme odskákali závod, ještě ten den nebo další den se sbalili a zas jeli na další štaci. Byl to neskutečný koloběh. Celou dobu s námi byli takoví dva hoši, kteří nás hlídali, abychom neutekli. Tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl za hranicemi zůstat. Ale kdybych chtěl, tak by se mi to povedlo. Bylo tam hodně Čechů a ti se k nám hlásili. S mnohými jsme se bavili, ale pak jsme za to dostali vynadáno. Určovali nám i to, s kým se můžeme bavit a s kým ne.

Jaké dálky jste tenkrát skákal?

Mám rekord 106 metrů. Což dneska skočí každý 12letý kluk. Tenkrát nebyly obří můstky, jako jsou dnes. Já jsem se na obří můstek nedostal, v Harrachově se postavil až v 80. letech. Ale moc jsem si to vždycky přál.

Zavzpomínejte ještě na ty roky, když vám bylo kolem patnácti let, jak jste to jako mladý sportovec prožíval?

Byli jsme pořád venku, pořád na lyžích. Volný čas skoro nebyl. Pořád jsme někde jezdili. A mezitím jsem se musel připravovat i do školy, učil jsem se zámečníkem v Tanvaldě. Pak jsem nastoupil na rok a půl na vojnu do Dukly Liberec. Tam si nás už vzali do rukou pořádní trenéři a dostávali jsme do těla.

Jak probíhaly tréninky?

Byly hodně silové, dnes už se nepřipravuje tak intenzivně. V zimě lyže, v létě fotbal a posilování. Vedli jsme si tzv. Deník závodníka a každý den jsme si museli zapisovat průběh tréninků, kolik sedů, lehů, kliků, dřepů. Všichni nám říkali, že jsme blázni, jak jsme trénovali. Nejdřív nás vedl Miloslav Bělonožník a pak si nás vzal Zdeněk Remsa. Tam jsme byli všichni - všech 12 členů národního mužstva.

A tak jste se stal členem legendární sestavy dodnes známé jako Remsa boys - party skokanů kolem trenéra Zdeňka Remsy. Z vašich kolegů jmenujme například slavného Jiřího Rašku, prvního českého zimního olympijského vítěze z roku 1968 ve francouzském Grenoblu, nebo Dalibora Motejlka, držitele světového rekordu ve skoku na lyžích o délce 142 metrů v německém Oberstdorfu.

S Remsa boys se dodnes scházíme. Je to měsíc nebo dva, co jsme byli v televizi. Dokonce mě někteří lidé poznali a ptali se, co jsem tam dělal. Protože já se tím nechlubím, moc lidí to o mně neví. Jo, Remsa boys, tihle kluci nemají chybu. Byli jsme skvělá parta. Táhli jsme za jeden provaz, navzájem jsme si nezáviděli. Letos bude slavit trenér Remsa 90. narozeniny, tak se zase uvidíme.

Když srovnáte skákání tenkrát a dnes, v čem je největší rozdíl?

My jsme museli skákat rovně, dnes se skáče do "véčka". Dneska mají kluci kombinézy, my jsme měli šponovky, svetr a čepici. Když nám spadla čepice při dopadu, strhli nám body. Úrazů bylo tenkrát mnohem víc. Dnes se jezdí pomaleji a bezpečněji. Když se začalo jezdit v Harrachově na mamutím můstku, nájezdová rychlost byla 116 km/hod. Dnes to je kolem stovky. Dnešní skokani jsou hubenější, jsou to nitě, ale mají vypracované břišní svaly a úžasné nohy.

Když mluvíte o sportovním vybavení - to jste dostávali?

Dostávali jsme lyže a boty, to ano. Ale ostatní jsme si museli kupovat. Vzpomínám si, že mi rodiče koupili finský svetr, který stál tenkrát 500 korun, a čepici za 50 korun. Náš tehdejší trenér, pan Skrbek, byl krejčí. Ušil nám šponovky za 300. Vezměte si, že měsíční plat byl tenkrát 900 korun. Ale jinak měl sport větší podporu než dnes. Stavěly se můstky a dobře se o ně pečovalo. Podívejte se dneska na harrachovský můstek. Ten za chvíli spadne.

Po všech těch úspěších pak přišel nešťastný rok 1962 a vaše kariéra nedobrovolně skončila. Co se stalo?

Připravoval jsem se na mistrovství světa v Polsku a týden před mistrovstvím, 14. ledna 1962, jsem si zlomil nohu ve stehně při závodech ve Vysokém nad Jizerou. Byl jsem zasádrovaný od špičky nohy až po prsa a půl roku jsem ležel v nemocnici.

Celých šest měsíců v nemocnici upoutaný na lůžko. Jak jste to zvládal?

Nenaděláte nic. Asi nejhorší pro mne, jako dvacetiletého kluka, bylo to, když mi měly mladé sestřičky měnit sádru a umývat mě. Na to jsem si dlouho zvykal. Kluci z týmu mě chodili navštěvovat. Ještě vám něco ukážu... (Přináší starého plyšového medvídka.) To mám od 2,5leté holčičky, Gábinky Stančů, kterou dali k nám na pokoj, protože na ženském pokoji bylo plno. Gábinka měla obrnu. Leželi jsme na pokoji vedle sebe, mám s ní několik fotek. Byla Rumunka, dcera rumunského velvyslance. Máma za ní musela chodit na návštěvy s překladatelkou, protože holka už mluvila česky, jak jsme byli pořád spolu. Bohužel od té doby nejsme v kontaktu. Volal jsem dvakrát do pořadu Pošta pro tebe, abych jí našel. Ale neozvali se mi.

Tudíž myšlenky na mistrovství světa a olympiádu musely vzít rychle za své a vy jste po odchodu z nemocnice začal shánět práci...

Naštěstí jsem se začal živit něčím, co mě vždycky bavilo. Od roku 1964 jsem celých 32 let dělal šoféra ředitelům skláren Crystalex v Harrachově, za tu dobu se vystřídali čtyři. Jeden z nich mě vyhodil, protože jsem nebyl ve straně. Ale pak si pro mě poslal a omluvil se. Tak jsem jezdil dál. Pak jsem ještě pár let dělal údržbu na jednom hotelu v Harrachově a tam jsem to doklepal do důchodu.

Ale kromě toho jste ještě donedávna připravoval v Harrachově můstky na závody.

Upravoval jsem můstky pro všechny světové poháry, které se konaly v Harrachově. Dělal jsem to 30 let. Naposledy před čtyřmi roky pro mistrovství světa v letech na lyžích. To dřete týden na můstku v partě několika desítek lidí od rána do večera, házíte sníh a upravujete.

Do Heřmanova Městce jste se s manželkou přestěhovali v roce 2003. Co vás sem přivedlo?

Když musíte odhazovat před domem dvakrát třikrát za den půl metru sněhu, tak toho máte dost. Do Heřmanova Městce jsme jezdili s manželkou od nějakého 64. roku za jejím strejdou. Bydlel v tomhle domě. Nám se tady líbilo. Tak jsme prodali v Harrachově dům a přestěhovali se sem. Nic nám tu se ženou nechybělo. Bohužel jsem tady o ní před sedmi lety přišel, čtyři roky zápasila s rakovinou jater. Byli jsme spolu 46 let. Měl jsem ale štěstí a později jsem potkal spřízněnou duši, mojí současnou přítelkyni Alenu.

Nyní už tedy užíváte klidu Heřmanova Městce bez sněhu a skokanských můstků. Čím se bavíte ve volném čase?

Teď je mým největším koníčkem rybaření. Jezdím na jezero Štít, kde jsem nedávno chytil jesetera, měl 115 cm. A s bráchou jsme chytili metrového kapra. Vždycky na jaře tam strávím v karavanu jeden a půl měsíce.

Rozhovor připravila Lenka Brychtová

Emil Ulrych

• Narozen roku 1941 v Nové Pace, od narození žil v Harrachově. Má bratra Jiřího a sestru Milenu.
• Několikanásobný mistr republiky ve skoku na lyžích.
• Slibnou kariéru ukončil ve 20 letech kvůli závažnému zranění nohy.
• V roce 1964 se oženil s Janou Hadravovou, mistryní republiky v běhu na lyžích. Má 2 děti.
• Od roku 2003 žije v Heřmanově Městci.