Rozhovor s Jaroslavou Tomiškovou: Když je malování terapií i drogou

Setkání s umělci a rozmluva o jejich tvorbě je pro mne vždy inspirativní a určitým způsobem povznášející. Proto jsem se velmi těšila na seznámení s paní malířkou Jaroslavou Tomiškovou. Uvedla mě do svého ateliéru v Heřmanově Městci. Ve městě, které - jak sama ráda opakuje - je jejím ústředním bodem a na které nedá dopustit. Vnitřek ateliéru mě velmi mile překvapil svou útulností a atmosférou prodchnutou pozitivní energií a... nevím, jak to lépe vyjádřit... krásnem a harmonií. To vše sálá z jejích obrazů. 

Kde berete inspiraci pro své obrazy, zejména abstrakce?

Všichni říkají, že berou inspiraci v krajině. To já říci nemohu. Mé obrazy tvořím podle nálady. Nálada je v obrazech vidět. Moji první výstavu zde v Heřmanově Městci jsem uspořádala v době, kdy jsem měla za sebou poměrně těžké období. Nesla se spíše v temných barvách. Po čase jsem udělala druhou výstavu, která už byla více barevná, a známí mi řekli: "Už jsi z toho venku." Všechny emoce a nálady se do obrazů promítají.

Funguje to tak, že se ráno vzbudíte s nějakou náladou a už víte, co chcete tvořit a jaký bude výsledek?

Malovat nejde každý den, v tom nevidím smysl. Mám vnoučata a chci si užívat i času s nimi, aby mi něco neuteklo. Je možné, že kytky a krajinu může někdo malovat každý den, ale to neplatí u abstrakce. Na abstrakci musíte vychytat ten správný den, často i tu správnou hodinu. Něco tam musí přijít. Někdy se mi stane, že se ráno vzbudím, mám ještě zavřené oči a řeknu si, že bych měla jít malovat. Že tam asi "něco bude". Jdu malovat s nějakou představou, ale během malby jí ještě mohu podle svého změnit.

Jak tedy vznikají abstrakce? Co při jejich vytváření prožíváte?

Když maluji abstrakci, tak zapomínám na život kolem sebe. Stává se mi, že se do obrazu nebo spíše do určité jeho části "zabořím" a nevnímám vůbec okolní svět. Ten okamžik může přijít kdykoli. Je to nepopsatelný pocit, jakési odevzdání se. A pak, když se třeba po letech na ten obraz nebo na určitý prvek v obraze znovu podívám, vzpomenu si přesně, co to bylo za den - v jakém jsem byla rozpoložení a v jakém místě jsem obraz malovala.

Není pak těžké takový obraz prodat, když se k němu váží tak silné emoce a prožitky?

Některé věci prodávám s lehkostí a někdy mě to zas bolí u srdíčka. Když však vidím, že jsou zákazníci solidní, tak bych se vzdala i obrazu, který mám ráda. To máte jako se zvířaty. Když dáváte štěně, taky chcete, aby bylo v dobrých rukou. Ale jsou obrazy, kterých jsem se vzdát nedokázala. Například jeden, který se váže k silné životní události, mám schovaný v šuplíku. Je pro mne natolik emotivní, že ho nemohu prodat, ale ani ho nemohu mít vystavený.

Podle čeho stanovujete cenu svých děl?

Někdo si myslí, že se cena odvíjí od velikosti obrazu. Není to pravda. Stanovuje se podle náročnosti práce a právě toho pocitu. Kolik energie a emocí jsem do obrazu dala. Pak je pro mne důležité i to, abych si u hotového díla mohla říct: "Ten bych si dokázala pověsit domů." To má pak váhu a obraz tak nabývá z mého pohledu na hodnotě.

Dokážete odhadnout vkus svých klientů?

Lidé jsou různí a mají i různé požadavky. Někdo se přikloní k zátiší s kyticí a někdo k abstrakci. A věk v tom nemusí hrát roli. Někdy mě překvapí mladí lidé, že chtějí kytku. Lidé ve středním věku zase často volí abstrakci, protože je taková odlehčená. Do svých abstrakcí dávám světlo, a díky tomu je pro lidi srozumitelná. Obecně lze říci, že u zákazníků nejvíce vedou teplé tóny a okrová barva. Na druhou stranu je dnes móda jednoduchých interiérů, tak lidé žádají i ostřejší barvy, nějaký vyzývavý obraz, který na sebe upoutá ve strohém interiéru pozornost. S klienty se o výběru vhodného obrazu bavím, ráda jim poradím.

Malujete i na zakázku?

Já nejraději prodávám už hotové obrazy. Každý totiž máme jiné myšlení a jinou představu. Takže si se zákazníkem můžeme nakreslit, jak by měl obraz asi tak vypadat, ale výsledek si stejně udělám podle sebe a nemusím se trefit.

Zkoušela jste někdy dělat kopie obrazů - třeba děl slavných mistrů?

Ze zásady nekopíruji. A ani sama sebe zkopírovat neumím. Nejde mi to a ani by mě to nebavilo. Musím stále vymýšlet nové věci, to mě baví. Na své obrazy nepoužívám ani žádnou předlohu, maluji všechno z hlavy. Například kytky jsem začínala malovat tak, že jsem měla před sebou jeden květ, ten jsem si různě točila, a tak vytvořila kytici. Dnes už ale vše dělám podle vlastní fantazie. Také techniky si už vymýšlím sama - pracuji se špachtlí, štětcem, využívám leptání a další techniky.

Máte i nějakou specialitku, kterou jste si sama vymyslela, a kterou nikdo jiný nezná?

Mám a je to nenapodobitelné. Vzniklo to náhodně a já jsem z té náhody vytvořila vlastní techniku. Pomocí ní tvořím zvláštní efekty, například světlo v obrazech. Víc už prozradit nemohu.

Vaše kresby je možné vidět i v knihách spisovatelky Dagmar Gayerové. Co vás svedlo dohromady?

To bylo dílo náhody. Paní Gayerová navštívila Heřmanův Městec, uviděla na náměstí můj plakátek a zavítala ke mně do galerie. Prohlížela si obrázky, bavily jsme se a najednou přišla s tím, že je spisovatelka a že by mě chtěla požádat, abych jí vytvořila kresby pro její knihu. Do dnešního dne vznikly již čtyři knihy paní Gayerové s mými ilustracemi.

Vlastně i to, že se zde dnes s vámi bavím jako s malířkou, je tak trochu dílem náhody. Řadu let jste se živila jako kadeřnice. Přibližte nám, kudy vedla vaše cesta k malování?

Už na základní škole mě bavila kresba tužkou, kterou jsem později vyměnila za pero a dělala jsem perokresbu. V té době nás navštěvoval můj strýc Ludvík Mendela, který také trochu maloval, a ten ve mně objevil vlohy a věřil mi. Přál si, abych se v oboru dále vzdělávala. A tak jsem během učení na kadeřnici v Hradci Králové docházela do Lidové školy umění v Pardubicích. Tam jsem se naučila tajům olejových barev. Přesto jsem do svých 45 let dělala jen kresbu a barva mě vůbec netáhla. Kreslení pro mě bylo ale jen koníčkem, celý život jsem pracovala jako kadeřnice. Práce kadeřnice mě velmi bavila a naplňovala, neměnila bych. Když jsem odcházela do důchodu a kadeřnictví jsem dávala do pronájmu, těžce jsem to nesla. Pak ale přišel velký zlom - jak životní, tak v tvorbě - a já jsem začala mít chuť začít opravdu malovat. Cennou oporou v těchto začátcích mého tvoření mi byl pan Jiří Šimek - malíř, sochař a loutkař. Naučil mě, jak se pracuje s plátnem, podklady apod.

Co bylo tím prvotním impulzem, který vás přiměl, abyste se malování začala věnovat naplno?

Vzniklo to poměrně náhodně. Do rámařství jsem si dala zarámovat obrazy pro vlastní potřebu. Tam si jich všiml majitel galerie z Vysokého Mýta a ozval se mi, jestli bych u něj chtěla udělat výstavu. To pro mne bylo velké překvapení. Zkusila jsem to a výstava se podařila. Když jsem viděla ten úspěch, tak jsem se chtěla pochlubit i tady v Heřmanově Městci. Takže ve svých 50 letech jsem si zde udělala poprvé výstavu. Když jsem viděla to překvapení, např. u mých spolužáků, tak jsem si řekla... Jedeme dál! Následovaly další výstavy a pak už to šlo samo.

Jaké výstavy máte za sebou a kde můžeme vidět vaše práce nyní?

Momentálně mi probíhá dvouměsíční výstava v Lázních Bohdaneč, následovat bude výstava v hotelu Labe v Pardubicích. Vystavovala jsem například na zámku Chrast u Chrudimi, to byla krásná akce ve třech ohromných místnostech. Moc ráda jsem také vystavovala zde v Heřmanově Městci v židovském dvojdomku, to jsou úžasné prostory! Dále jsem vystavovala na zámku v Pardubicích, ve Filharmonii Hradec Králové, v Praze atd. Připravuji zhruba šest akcí ročně. Na každou výstavu se snažím udělat něco nového a všechny si instaluji sama. Své obrazy také dodávám do stálých prodejních galerií v Olomouci a Praze. Samozřejmě své práce ráda ukáži i zde ve své galerii v Heřmanově Městci.

Co vám přináší malování?

Úžasný klid a zapomnění bláznivého světa kolem mě. Díky malování dovedu každou starost nebo bolest hodit za hlavu. Je to jako droga. Měla jsem moc ráda obor kadeřnictví a vůbec nelituji, že jsem se tomu věnovala. A nyní v důchodu jsem zase šťastná za to, že se mohu naplno věnovat malování. Poznávám díky tomu nové lidi, což je nádherné.

Rozhovor připravila Lenka Brychtová

Jaroslava Tomišková

• Narozena v Heřmanově Městci (roz. Křivohlávková). V roce 1973 se přestěhovala do Slatiňan, kde žila se svou rodinou. Roku 2007 se vrátila zpět do svého rodného města.
• Má dvě dcery - Janu a Ilču - a čtyři vnučky.
• Vyučená kadeřnice, po revoluci si zařídila ve Slatiňanech vlastní kadeřnický salon.
• Do svých 45 let se věnovala kresbě jako koníčku. Poté přešla na malbu olejovými barvami.
• Nyní se věnuje malbě naplno a již zhruba 10 let má v Heřmanově Městci svůj ateliér.