Rozhovor s kouzelníkem Viktorem Markem: Lev, který dokázal okouzlit

Kouzelníka Longmarka netřeba představovat. Pro Heřmanoměstecké je dodnes pojmem. I jeho syn Viktor Marek byl však ve své době velmi žádaný kouzelník. Znali jej u nás i za hranicemi. Po revoluci si otevřel vlastní restauraci a není to tak dlouho, co se s rodinou přestěhoval zpět do rodného Heřmanova Městce. Dodnes dokáže na první pohled upoutat pozornost, a to nejen díky svému aristokratickému držení těla a výraznému projevu. Styl, kterým vypráví příběhy ze svého nevšedního života, vás nenechá na pochybách, že tento člověk dokázal na jeviště vkráčet jako lev a během chvíle okouzlit své publikum. 

Pocházíš ze slavné kouzelnické rodiny. Bylo hned jasné, že půjdeš ve stopách svého tatínka?

Jasné to nebylo, ale za to mohl spíše komunistický režim. Po škole jsem nastoupil jako osvětlovač do Východočeského divadla v Pardubicích, a to díky tomu, že se otec znal s ředitelem divadla Zdeňkem Bittlem. Zhruba po roce jsme se rozhodli, že dáme dohromady revue většího charakteru, se kterou jsme později objížděli celou republiku i okolní státy. Bylo to celé postavené na mém otci, který měl velké jméno, a účinkovali jsme tam i všichni tři bratři. Do programu jsme zakomponovali i balet, zpěváky, tanečníky apod. Tam mě kouzla chytla a dal jsem se na profesionální dráhu.

Takže to byl ten okamžik, kdy se z tebe stal kouzelník na plný úvazek?

Chvílemi jsem měl menší přestávky, ale to byl právě problém režimu. Jakmile začal být někdo trochu slavný a obdivovaný, tak mu soudruzi začali šlapat na přezky. A zvlášť, když nebyl angažovaný. To jsem nebyl já, ani můj otec. Ale pak se doba začala trochu uvolňovat. V rámci té naší revue jsem dělal nejen kouzelnická vystoupení, ale chytil jsem se i manažerské stránky, staral jsem se o soubor, angažmá, propagaci, kompletně všechno. A snažil jsem se dostat naše představení za hranice. Přes známé jsme vyjeli do Jugoslávie a vydrželi tam devět měsíců. Pak přišly další země. Nejvíce času jsme strávili v Polsku, kde se k nám přidal i náš nejlepší stepař Frank Towen (vl. jménem František Novotný), který učil stepovat např. Korna a Vondráčkovou a rok jezdil s námi. S touhle revue jsme vydrželi asi patnáct let. Pak jsme se rozpadli a šli jsme si každý vlastní cestou.

Tehdy začala tvoje sólová dráha?

Sám jsem začal vystupovat od nějakého 75. roku. V té době jsem byl zrovna v Polsku společně se svým starším bratrem, ten se tam i oženil a usadil. V Polsku jsem postavil nový dvouhodinový program, všechno jsme nazkoušeli, udělali propagaci a bum... v roce 1981 přišlo hnutí Solidarita s Lechem Walesou, stanné právo a do 24 hodin museli všichni cizinci opustit republiku. Tím to pro mne v Polsku skončilo a začal jsem vystupovat sám. Jezdil jsem po Evropě, nejvíce do východního a západního Německa. V Německu se mi dařilo velmi dobře, dělal jsem programy s Jirkou Kornem, Helenou Vondráčkovou, Petrem Altmanem, Felixem Holzmannem - mj. to byl i mimo jeviště výborný člověk. Byli jsme tam výborně zavedení. Agentury mě posílaly třeba na tři nebo i čtyři vystoupení denně, s přejezdem i 400 km. Pro zajímavost uvedu, že za jedno vystoupení v západním Německu jsme vydělali tolik, co za zhruba pět vystoupení ve východním Německu. Strávil jsem i měsíc a půl ve Vietnamu, kde jsme společně s Pepíkem Lauferem - s ním jsem spolupracoval nejvíce - udělali celkem dvanáct vystoupení.

Kdy přišlo to lámání chleba, jestli zůstat kouzelníkem, nebo se věnovat restaurační činnosti?

V roce 1986 jsem u Karlových Varů u hlavní silnice na Mariánské Lázně koupil bývalou restauraci, která byla postavena ještě v dobách Goetheho, a chtěl jsem jí znovu otevřít. Což nebylo v těch dobách vůbec jednoduché. Abych mohl budovu přestavět, museli jsme ji vyčlenit z bytového fondu a přepsat jí na chatu. Každý si klepal na hlavu, do čeho se to pouštím. Na úřadech mi říkali, že podnikání není povolené. Já jsem jim ale odpovídal, že to teď jen stavím a až to dostavím, tak už to povolené bude. Díky cestám po Německu jsem cítil, že komunismus bude mít brzo padáka. A bylo to tak. Přestavoval jsem čtyři roky a pak přišla revoluce. V únoru 1990 jsem restauraci otevřel a byl jsem v Karlovarském kraji první, kdo podnikal v restauračním oboru. Snažil jsem se to dělat poctivě, bavilo mě to a na vystupování už nezbýval čas.

Jak tě napadla právě restaurace?

Měl jsem k tomu blízko, protože jsem strávil dětství s prarodiči v Sobotce v Českém Ráji, kde měl děda hotel. Tam jsem viděl, jak se má dělat hospoda správně. V pohostinství jsem vydržel 25 roků - až do mých 70 let. Pak už mě to unavovalo. Po padesáti letech jsem se vrátil zpátky do Heřmanova Městce. Tady teď žiju se svou partnerkou Káťou a dcerou Maruškou a přestavujeme tu barák po tátovi.

Pojďme se na chvíli zastavit i u tvého tatínka. Jak na něj vzpomínáš?

Táta, to byla persóna. Čím jsem starší, tím ho víc uznávám. Byl to člověk, který věděl mnohé o životě, o světě, vyznal se v lidech. Vzhlížel jsem k němu. Táta projel celý svět, byl 10 let v kuse za hranicemi. Třikrát v Austrálii, v Africe, projel všechny světadíly. Vystupoval s italsko-americkou společností a oni to dělali tím způsobem, že třeba v Sydney pronajali na půl roku divadlo a dělali tři vystoupení denně. Táta život ve světě miloval.

Po letech strávených v cizině se ale vrátil domů do Heřmanova Městce a tady se usadil.

V Heřmanově Městci bydleli jeho rodiče. Táta posílal dědovi peníze a on mu tady za ně postavil tenhle barák. Takže když se otec vrátil ze světa, měl tu hotový dům. Založil si svojí vlastní společnost a vystupoval po celé republice i v okolních státech. Jednou měl představení v Sobotce, tam se na něj přišla podívat matka, a tak to všechno začalo. V 38. roce se s ní oženil a pak přišla válka. Máma kumšt milovala, ráda jezdila a vystupovala s otcem, komediantský způsob života jí vyhovoval.

Byla výhoda, nebo spíš nevýhoda, mít takhle slavného tátu?

Otec měl vzhled amerického farmáře, kouřil doutníky - a tenkrát každý kouřil partizánky - takže tohle všechno bylo trnem v oku soudruhů, a občas jsme to i pociťovali. Jinak bych ale řekl, že mého otce lidé dost uznávali, myslím všeobecně. Kam přijel, tam byl vždycky středem pozornosti, byl obdivovaný a měl úspěch. Co se týče Heřmanova Městce, tak místní pamětníci na něj dodnes velice dobře vzpomínají.

Ty sis zažil podobný úspěch, jaký měl tvůj táta. I když jiná doba dala vašim uměleckým drahám různý průběh. Určitě tedy budeš umět posoudit, co všechno musí "mít" kouzelník, aby byl úspěšný.

Já jsem vždycky říkal, že nejdůležitější je první půlminuta na jevišti. Už jen ta chůze, když se přichází na scénu. Tím si musíš lidi získat. Když si diváky během té krátké chvilky nechytíš, tak je už později nevzpamatuješ. Ta bomba musí přijít hned ze začátku. Dále stojí úspěch na tricích, které musí mít člověk perfektně omakané. Pokud jezdíš s programem po světě, není třeba ho neustále měnit. Je lepší nechat program stejný a jen ho "pilovat". Roli hraje každý pohyb, grimasa, krok, práce s rukama, oblečení. A v neposlední řadě musí člověk nějak vypadat.

Jak ty ses tedy snažil během té první půlminuty zapůsobit?

Pepík Laufer o mně vždycky říkal: "Ty když jdeš na to jeviště, tak tam přijde lev. Ty jsi dravec." A k tomu měl ještě takový dovětek... Protože já jsem nikdy během představení nenosil brýle - kvůli tomu, že z reflektorů se člověk potí, brýle padají a to není dobré. Takže on dodával, že jsem jak slepý lev Clarence - podle jednoho televizního seriálu.

Jaký typ iluzí jsi nejvíce využíval?

Dělal jsem i velké iluze, ke kterým potřebuješ velké jeviště s dobrou akustikou a spoustou barevných reflektorů. Pracoval jsem se zvířaty - kachnami, holuby, králíky, psy. Dělal jsem mizení a objevování lidí, do toho jsme zakomponovali i zpěváky, tanečnice. Snažili jsme se tomu dát vždy nějakou scénu a styl, třeba námořnický, čínský. Když jsem se osamostatnil, postavil jsem si program na anglickém humoru a gazích. Každý trik byl gag, každému z nich se lidi museli zasmát. Za ta léta jsem zjistil, že dělat těžké manipulace je nudné. Ať to děláš sebelépe, lidé to už někdy viděli. Ale když vymyslíš nový trik, který má v sobě vtip, slaví to úspěch.

Můžeš uvést konkrétní příklad?

Představ si černý papír formátu A3, na kterém je bílý kůň. A pak bílý papír s černým koněm. Ty dva papíry vezmeš, dáš je k sobě, roztrháš, uděláš kuličku, foukneš do toho a je z toho zebra. To je můj vlastní trik, který jsem už nikde jinde neviděl a vždycky skvěle fungoval.

Nejspíš se tě hodně lidí ptá, jak se ten který trik dělá. Jak na to reaguješ?

Trik je nejzajímavější, když je pro tebe záhadný. Mezi kouzelníky je takový nepsaný zákon, že se triky neprozrazují.

Je něco, co sis ze své profesní dráhy přenesl do soukromého života?

Třeba to, jak jednat s lidmi. Tohle člověku zůstane. Dále to, že když jdu mezi lidi, snažím se být příjemný, abych nekazil atmosféru. Když jsem vystupoval, diváky taky nezajímalo, že jsem měl třeba zrovna špatný den. Nesměli nic poznat, o tom je ta profesionalita. Vždycky říkám: Když se ráno vzbudíš, buď veselý a příjemný, měj radost z obyčejných věcí. Ber život odlehčeně a s úsměvem, i když máš zrovna starosti. Vytvoř si atmosféru šťastného života. Morous nemá v životě štěstí. Člověk má být vstřícný světu, protože jsme tu jen na chvíli.

A já za sebe musím dodat, že Viktor Marek podle těchto "zásad" skutečně žije. Snad pokaždé, když ho potkáte a bavíte se s ním, má na tváři úsměv.

Děkuji za rozhovor.

Lenka Brychtová 

Viktor Marek

• Narodil se roku 1945 v Heřmanově Městci v domě svého otce - kouzelníka Longmarka (více o Jaroslavu Markovi alias Longmarkovi viz níže).  
  
• Třicet let se živil jako kouzelník a těsně po revoluci si otevřel vlastní restauraci.
  
• Má dva starší bratry a tři děti. Nejstarší dcera Sabina žije v Americe, prostřední syn Viktor pracuje v Německu a nejmladší dcera Marie letos nastoupí do první třídy.
  
• Nyní žije v Heřmanově Městci se svou partnerkou Kateřinou a šestiletou dcerou Maruškou. 

O tatínkovi Viktora Marka:

Kouzelník Longmark

Pan Jaroslav Marek, uměleckým jménem "Kouzelník Longmark" (1910-1987), vynikal dvěstědeseticentimetrovou výškou své postavy nad obyvateli Heřmanova Městce. Vyučil se sklenářem, pracoval v Pardubicích a Praze. Přijal službu v recepci karlovarského varieté "Střelnice". Tam si ho všiml americký kouzelník italského původu Chefalo, který ho roku 1928 kvůli jeho výšce angažoval do svého programu s liliputány. Jaroslav s ním deset let cestoval po světě a nabýval kouzelnické zkušenosti. Umělecké jméno Longmark ("Dlouhý Marek") získal při vystoupení v Kapském Městě.

Postupem času si vytvořil vlastní celovečerní kouzelnické představení. V roce 1938 se oženil s Vítězoslavou Srpovou, dcerou majitele hotelu v Sobotce. Byla absolventkou pařížské hudební školy, provázela vystoupení hrou na klavír a občas i zpívala. Měli spolu tři syny. Jeho rodina tvořila základ souboru kouzelnického divadla Longmark, s nímž projezdili celou republiku a okolní státy. Nakonec ho komunistický režim vyštval do Ostravy, kde žil zhruba šest let.

Jaroslav Marek rád využíval schopností heřmanoměsteckých občanů. Při tvorbě kulis spolupracoval s malíři K. J. Sigmundem, Jaroslavem Heřmanským a Willy Horným. Plakáty mu navrhoval Jan Hlína a nechával je tisknout v tiskárně Josefa Moravce. Kostýmy šil krejčí Josef Motyčka, čepice Antonín Salfický. Dřevěné rekvizity vyráběli truhláři Kramařík a Oldřich Honzíček, plechové rekvizity František Kučera. Koberečky a různé pomůcky zhotovovala Marie Wolfová a o vozový park pečoval automechanik Robert Stejskal. V roce 1980 odešel do důchodu a vrátil se do Heřmanova Městce, kde se účastnil společenského a veřejného života. Stále vymýšlel nové triky, ty učil své syny, kteří v jeho práci pokračovali. Současně se podílel na výchově nových iluzionistů v jejich východočeské sekci. Za svou dlouholetou práci byl oceněn titulem "Zasloužilý pracovník kultury". Jeho život je zachycen v knize Josefa Rodra Longmark - kouzelník (1996).