Rozhovor s Ludmilou Štěpánovou - Sbormistryně: Povolání, nebo poslání?

Narodila se ve Stolanech do zemědělské rodiny. K hudbě se dostala náhodou, přesto se stala její celoživotní vášní a láskou. Desítky let v čele sboru Vlastislav i dětských pěveckých sborů přinesly mnoho radosti jí, jejím svěřencům i všem ostatním, kteří si přišli poslechnout jejich vystoupení. V životě paní Ludmily Štěpánové se vše točilo kolem hudby. Zjistěme, jak to vypadá, když práce není pouhým povoláním...

Před čtyřmi lety jste předala pomyslné dirigentské žezlo sboru Vlastislav své dceři Markétě. Řekla jste si tehdy, že sbormistrování už bylo dost?

Zřejmě už bylo načase, abych vedení sboru předala mladší generaci. A nejspíš to bylo dobře, protože členové sice neubývali, ale ani nepřibývali. Během Markétina vedení se přihlásili noví členové a někteří z nich jsou i moji "odchovanci". Nyní je vidět, že už je tam i více mládí, a to je dobře.

Mluvíte s dojetím, nechybí vám to trošku?

Dlouho jsem se s tím vyrovnávala, ale to je život. Říkám si, že už jsem ženská přestárlá. Sbormistrovství jsem dělala od doby, kdy jsem se dostala na Lidovou školu umění v Chrudimi, kde jsem učila zpěv a klavír. Tam jsem vedla dětské sbory a byli jsme hodně úspěšní, dostali jsme se i do ciziny. Moc ráda na to vzpomínám. Vlastislav už jsem tedy vložila do mladších rukou, ale zbyl mi ještě dětský sbor při základní škole v Heřmanově Městci. I když výhledově se chystám skončit i zde, už mám na to věk.

Co vás přivedlo do sboru Vlastislav?

V roce 1959 jsem se vdala, dva roky jsme bydleli u rodičů ve Stolanech a pak jsme se přestěhovali do Heřmanova Městce. A zde jsem začala chodit do Vlastislavu. V té době ho vedl pan učitel Josef John a já mu dělala korepetici (doprovod sboru na klavír - pozn. red.) a občas jsem ho zastupovala. Syn pana Johna učil na škole v Ronově, tam jsem také korepetovala dětský sbor. Pak začal mít pan John zdravotní problémy a chtěl, abych převzala sbor po něm. Ale já to dělat nechtěla. Pak přišlo 120. výročí Vlastislavu, proběhly koncerty a v září prostě pan John skončil, odešel a bylo. Sbor jsem tedy převzala.

A nelitujete toho rozhodnutí?

Nelituji, byly to krásné roky! Hrozně mě to naplňovalo. A ještě teď, když mám dětský sbor, mě ta práce nesmírně baví. Jsem pořád mezi omladinou a nestačím se ohlížet na to, kde mě co bolí. Pořád jen zpívám, dokonce i v noci mě to budí ze snu. Stále něco vymýšlím, je to krásné. Na Vlastislav mám ty nejlepší vzpomínky, co jsme všechno zažili, kde všude jsme byli.

Asi byste dokázala vyjmenovat spoustu věcí, které vám tato práce dala. Přišla byste i na něco, co vám vzala?

Napadá mě snad jen čas. Byla jsem opravdu hodně zaneprázdněná. Když se ohlížím zpátky, chce se mi brečet. Brzo jsem ovdověla a zůstala jsem s holkami sama, bylo jim dvanáct třináct let. Měla jsem několik prací najednou, byla jsem v neustálém zápřahu. Můj den vypadal tak, že jsem šla brzo ráno do smuteční síně v Chrudimi, kde jsem hrála na varhany, pak vyučovat do školy, večer domů a věnovala jsem se dětem. Také to neměly jednoduché. Buď se musely učit, nebo musely hrát. Někdy mě vyčerpávalo, že jsem přišla domů a musela jsem znovu dělat muziku se svými dcerami. Když jsem ale chtěla, aby se i ony věnovaly hudbě, tak jsem s nimi musela pracovat. A to jsem ještě hrála v kostele na varhany...

Varhanami to pro vás vlastně celé začalo.

Je to tak. Pocházím ze Stolan ze silně věřící rodiny. U nás nikdo nebyl muzikant, naši měli hospodářství. Tenkrát v kostele neměl kdo hrát na varhany, a tak mě ve 12 letech přihlásili na varhany a tím jsem se dostala k muzice. Vždycky se mi smáli, že budu dojit krávy a přitom jim budu hrát.

Rodiče z vás chtěli mít spíše tu "dojičku krav" anebo vaší zálibu v hudbě podporovali?

Podporovali mě. Maminka mi vždycky říkala: "Cikánka mi hádala z ruky, že budeš učitelkou." A měla pravdu. Kromě varhan jsem se musela později naučit hrát také na klavír, abych mohla dělat zkoušky na konzervatoř v Praze. A až ve třetím ročníku na konzervatoři jsem začala dělat zpěv. Později jsem také jezdila na různé sbormistrovské kurzy, odtud mám krásné zážitky.

Na rozdíl od vás vaše dcera Markéta, která převzala sbor Vlastislav, v tomto prostředí vyrůstala, a měla tak šanci mnohé odkoukat.

Markéta odmala doprovázela sbory. Jak na hudebce, tak s Vlastislavem. Na jednu stranu byla chudák, ale na druhou stranu tím získala ohromnou praxi. Nechodila na žádné kurzy, ale byla s tím odmalička v kontaktu. Sbormistrování jí jde. Víte, ono je někdy těžké vyjít s dětmi, natož s dospělými. Ale myslím, že jí lidé berou. Markéta je navíc velmi dobrá klavíristka, mohla by jezdit po celé republice, je hodně žádaná. Jak své dcery běžně nechválím, tak je musím pochválit. Obě mají nadání a navíc jsou i pilné. Což je kombinace, která není samozřejmá.

Může vás tedy hřát vědomí, že je Vlastislav v dobrých rukou. Vy však se svým dětským sborem také slavíte úspěchy.

Musím se pochlubit, začátkem dubna jsme byli s dětmi na přehlídce dětských pěveckých sborů "Zahrada písní" v Praze a dostali jsme zlaté pásmo. Pár dní nato jsme byli na krajském kole dětských pěveckých sborů v Chrudimi a tam jsme také získali zlaté pásmo. Máme teď opravdu výbornou partu a i rodiče nás podporují.

Je možné objevit u dětí talent hned na první pohled, resp. poslech?

Vidět to je taky, třeba když zahraje muzika a dítě se u toho nějak muzikantsky projevuje. Ne že by se kývalo jen obyčejně ze strany na stranu, ale musí to být "muzikantsky". Pak je to samozřejmě poznat, když mi dítě zazpívá. Jaký má rozsah, jak zvládne zazpívat melodii, když jí zahraji od jiného tónu, v určitých výškách, jak dodržuje rytmus. Obvykle toto zkoušíme na písničce "Vyletěla holubička", tam je celá oktáva. Pak si to posouváme o půl tónu nebo o tón a zkoušíme, kam až dítě dojde. Ale zase se to nesmí přehánět, s dětmi se musí opatrně.

A jak je to s předškoláky, má smysl, aby se děti věnovaly zpěvu opravdu odmalička?

Určitě má. Školky si dělají sborečky a učí děti zpívat. Malé děti jsou hodně chápavé a vnímavé. Když mi přijdou děti v první třídě, umí zazpívat třeba jen šest tónů. Ale za toho půl roku, pokud se snaží, udělají velké pokroky.

Když jsme u toho rozpoznávání talentu, co si myslíte o talentových soutěžích, se kterými se v poslední době "roztrhl pytel"? Jmenujme např. momentálně probíhající Superstar.

Já na tohle nekoukám, vypínám televizi. Přihlásí se tam kde kdo, lidé nejsou soudní. Víte, já si o tomhle myslím své. Češi byli vždy na velmi vysoké úrovni, jak hudebně, tak s hudební výchovou. Kde je to teď? Nevážíme si své hudby, děti skoro neumí zazpívat českou písničku, zpívají raději anglicky. Dnes je hudební výchova na pokraji zájmu. Nejen ze strany žáků a rodičů, ale i ze strany kantorů. Až moc se vyhovuje zájmu žáků. Já jsem toho názoru, že se mají děti učit nejen populární muziku, ale i starou a lidovou hudbu. Aby si udělaly obrázek a měly širší záběr. Myslím si, že hudební výchova k všestrannému vzdělání patří.

Kdybyste měla zhodnotit, co účast ve sboru přináší dětem, co by to bylo? Proč by měli dát rodiče své děti na zpívání?

Děti se učí intonaci, výslovnost, dělají dechová cvičení. Kromě toho se učí i životu v kolektivu, musí se přizpůsobovat, žít pospolu, nejsou z nich žádné primadony. Učí se rozdávat radost. Když jdeme s dětmi zpívat třeba do domu seniorů, tak vidí, jakou z toho mají ty babičky a dědové radost. Když uspějeme na soutěži, jsou pyšné, objímají mě a mají velkou radost ze svého úspěchu. Myslím si, že jsou pak ty děti lepší, že se rozvíjí správným směrem. A i po letech se mi stává, že mě zastavují už jako dospělí a rádi na společné zážitky vzpomínají.

Řekla byste, že je sbormistrování povolání, nebo spíše poslání?

Poslání. Je s tím ohromná spousta práce, to si nikdo neumí představit. Kdyby to měl člověk brát jen jako povolání, tak odučí hodinu a odejde. Toto je však práce celotýdenní, celoroční, věnujete se tomu téměř neustále. Tohle musí člověk dělat rád a nelitovat času.

Naznačila jste, že se výhledově chystáte skončit i s dětským sborem. Když se ohlédnete zpátky na to vše, co jste v životě kolem muziky dělala, co vidíte?

Spoustu práce. Ale myslím, že nebyla marná. Že to přineslo hodně jak mým svěřencům, tak i posluchačům. Za tu dobu jsme udělali mnoho radosti sobě, ale i jsme jí spoustu rozdali. Přála bych si, aby v tom všichni pokračovali a aby to dělali rádi. Nedělají to jen pro sebe, ale i pro široké okolí.

Děkuji za rozhovor.

Lenka Brychtová

Ludmila Štěpánová

• Narodila se ve Stolanech, po svatbě se přestěhovala do Heřmanova Městce.
• Absolvovala hudební konzervatoř v Praze, obor klavír a zpěv. Poté vyučovala na Lidové škole umění v Chrudimi, kde vedla dětské sbory.
• V roce 1982, ve svých 45 letech, převzala vedení sboru Vlastislav od sbormistra Josefa Johna. Sbor vedla až do roku 2014, a stala se tak nejdéle sloužícím sbormistrem v historii pěveckého sboru (Vlastislav byl založen roku 1862.)
• Dodnes vede dětský pěvecký sbor při základní škole v Heřmanově Městci.
• Má dvě dcery - Ludmilu a Markétu.